Základní organizace Českého svazu chovatelů Zdounky

Aljaška - plemeno bylo vyšlechtěno kolem r.1907 ve městě Gotha, mezi jinými z plemene stříbřtý černý, ruský a havanský. Hmotnost nejméně 2,5 kg, ideální přes 3,25 kg maximálně 4,0 kg. Králík má tmavohnědé oči, černohnědé drápy. Srst má hustou, rovnoměrně jemně pesíkovanou, dobře osrstěné uši. Tmavě černá lesklá a rovnoměrná krycí barva, o něco matnější na břiše, tmavě modrá podsada.

Angora - plemeno s dlouhou srstí (vlnou). Jeho původní vlastí je Asie. V Evropě se objevily angory počátkem 18. století v Anglii. Některé prameny však hovoří i o tom, že se v Anglii objevily již v 15. století. Jméno dostaly podle města Ankary, kde vznikla dlouhosrstá plemena koz a koček. Do Čech se angora dostala roku 1785. Přivezli je irští františkáni. Králík se nejdříve nazýval anglický, hedvábný a lidově se mu říkalo ovce chudých. Angora se nejdříve chovala pouze jako plemeno ve formě albinotické (bílá s červenýma očima) s cílem dosáhnout co nejdelší vlny (až 24 cm).  Vlna se stříhá poprvé okolo 10. týdne a potom každé tři měsíce. Dnes je to cca 1 kg vlny za rok. Stříhat můžeme strojkem, speciálními nebo normálními nůžkami. Péče o angoru není o mnoho složitější než o jiné králíky. Je nutné ji čas od času pročesat, aby se srst necuchala. Angory jsou velmi klidná zvířata, což usnadňuje jejich stříhání. Velmi statečně snáší i stříhnutí a říká se, že je to tolik nebolí - snad. Doba zimní střiže se upravuje tak, aby nevyšla na silné mrazy. Stříhat je nejlepší na počátku září, prosince, března a června. Pro otříhanou angoru je nebezpečná již teplota -4 st. Celsia, přičemž nejhorší je první noc. Angory připouštíme 14 -21 dnů po střiži, aby měly dost vlny na postavení hnízda, ale aby se mláďata nezamotala.

Burgundský králík (francouzsky Lapin Fauve de Bourgogne) je středně velké plemeno králíka původem z Francie, z oblasti Champagne, z kraje burgundského. Francouzi toto plemeno vyšlechtili, nazývají Fauve de Bourgogne, což v překladu znamená plavý z Burgundska. Originál Burgundského králíka ve Francii je tmavší, neboť tam nebylo uznáno plemeno Novozélandského červeného. Ve francouzkém standartu je za ideální barvu krycího chlupu označena barva fauve roux, což je plavě rusý anebo světle rezavý. V Itálii se plemeno nazývá Fulva di Borgogna, tedy rusý z Burgundska. Švýcaři znají toto plemeno jako světle zbarvené. Označení barvy je fahlrot, tedy plavě červený. V Nizozemí znají toto plemeno jako Bele van Bourgondie. Zde upředňostňují žluté zbarvení a bílé, lépe světle krémové břicho. Německý standart je nejvíce podobný našemu současnému. Břicho Němci uznávají jako krémové, bílé je nepřípustné, předností jsou krémové divoké znaky. Ve vzorníku se objevil v roce 1914. Uznané bylo v roce 1919, do Československa bylo za účelem faremního chovu dovezeno poprvé v roce 1970 z Dánska.

Český strakáč - nádherné České plemeno, které má za sebou bohatou minulost a je i v současnosti neustále šlechtěno, aby bylo zachováno v co nejlepší kvalitě a v co nejvíce barevných rázech i pro další generace chovatelů. Český strakáč je v současné době nejvíce zastoupen v rázu černý a je k vidění i v dalších barevných rázech na mnoha výstavách u nás i v zahraničí. Aby bylo možno udržet plemeno v dobré kvalitě, je potřeba, aby bylo stále více poctivých, trpělivých chovatelů - zájemců o čistokrevný chov. Mnoho rázů tohoto králíka je na pokraji vyhubení, v ČR se již nechovají. Český strakáč je přímým potomkem domácího stájového králíka různého zbarvení a strakatosti, který se choval na českém venkově. Šlechtění probíhalo již od konce 19.století.

Činčila - králíci činčily tvoří 2 samostatné plemena a to Činčilu velkou (Čv) a Činčilu malou (Čm). Jejich hlavní rozdíl je po stránce váhy a typu. O vyšlechtění Činčily malé se zasloužil Francouz polského původu Dobrowsky a poprvé ji vystavil v roce 1913 na Velké pařížské výstavě. Podrobnosti o vzniku tohoto plemene však dlouho tajil. Později se však prokázalo, že k vyšlechtění Činčily malé použil králíků divokých, ruských a vídeňských modrých. Dalšího šlechtění se ujali Angličané, kteří zaznamenali větší pokrok po stránce chovatelské. Postupným křížením Čm s velkými plemeny především Bo, FBdiv a žel. vznikla činčila ováze 4 kg a více a nazvána činčila gigant, později Činčila velká. Ve Francii se však udržela činčila o váze do 3 kg, a tak i přes veškeré snahy chovatelů sjednotit váhu, udržela se dvě plemena dodnes. Čv řadíme mezi plemena střední a Čm mezi malé. První činčily byly k nám dovezeny kolem roku 1923. Můžeme říci, že Čv je v současné době v našich chovech co do počtu rozšířenější, ale Čm má daleko hodnotnější kožešinu, neboť srst je daleko hustší a kratší, a také je méně náročná ať už na krmivo tak i na prostor v králíčinci. Čm prokázala i svou plodnost, vitalitu a hlavně zmasilost. Činčily malé mají ideální váhu kolem 2,60 – 2,80 kg i když náš vzorník připouští max. váhu 3,25 kg. Ucho je krátké, masité, dobře osrstěné, vzpřímeně nesené o délce 9 - 10,5 cm. Čím kratší tím líbivější. Tělo krátké, dobře zavalité se širokými prsy se silnou hlavou, která je nasazena na krátkém, téměř nezřetelném krku. Samice mají poněkud horší kostru, nesmějí mít však lalok. Končetiny by měly být silné, dobře přizpůsobeny k tělu. V současné době jsou Čm v typu na velmi dobré úrovni díky několika importovaných zvířat především z Rakouska a Německa. Díky typu je Čm jedním z nejtypičtějších králíků vůbec. Nejvíce diskutovanou otázkou u Čm je barva srsti. Ta je šedá s výrazným černě vlnovitým stínováním tzv. housenkováním. Vlas vykazuje trojí zbarvení: spodní – podsadu, střední tzv. mezibarvu, což je ve středu 2 – 3 mm široký bílý ohraničený proužek, a vrchní – černé pesíky, které vynikají v šedé barvě. Rozfoukneme-li srst, objeví se nám kroužkovité odstupňování barev tzv. „hra barev“. Srst je hustá a pružná, ne však příliš krátká. U delší vynikne více právě housenkování. Břicho je bílé, po rozfouknutí srsti se objeví výrazná modrá podsada. Čím tmavší tím hodnotnější. Uši jsou černě vroubené. Pírko na povrchu tmavé s promíšením světlých chloupků, spodek je bílý. Oko je tmavohnědé a vyboulené, drápy tmavé. Klín v zátylku je malý a nemá zasahovat příliš na hřbet a má šedou barvu.

Francouzský beran vznikl zkřížením anglického berana se stájovým králíkem ve Francii roku 1863. Důvodem bylo, že angličtí berani netrpěli tolik prašivinou jako králíci s postavenýma ušima. Francouzi z toho vyvodili, že jsou proti prašivině odolnější (důvod byl spíš ten, že angličtí berani se musí chovat velmi opatrně s ohledem na jejich dlouhé slechy). Původní berani měli divokou barvu. Strakaté berany vyšlechtili němečtí chovatelé zkřížením se svými strakatými králíky.

Hermelín modrooký -  zakrslé plemeno králíka s ideální hmotností 1 -1.25 kg. Tělo je zavalité, rovnoměrně široké po celé délce.Končetiny jsou středně dlouhé, přiměřeně silné. Je nutný vzpřímený postoj. Krk je neznatelný. Pírko působí velmi krátkým dojmem. Srst je neobyčejně hustá, elastická, na dotyk měkká, 1.8 -2 cm dlouhá. Předností je delší srst mezi ušima. Hlava je široká v čele, u samců má být šířka čela nad 5.5 cm a u samicminimálně 5 cm. Oči jsou mimořádně velké a vypouklé. Uši mají délku 5 -5.5 cm, vzpřímené, těsně u sebe. Typická je krátká tupá tlamička, tzv. žabí tlama. Barva srsti je čistě bílá s výrazným leskem. Barva očí u Hermelína je světle modrá s tmavou panenkou. Drápy jsou bílé.

Kalifornský králík byl vyšlechtěn v USA jako masné plemeno s kvalitní kožkou v roce 1932 Georgem Westem z Kalifornie zkřížením činčily, ruského králíka a novozélandského bílého. Poprvé byl vystaven roku 1929 a o deset let později byl uznán jako plemeno. Roku 1958 se dostali do Anglie. Jeho kresbě se říká také himalájská. Kresba však není tak výrazná jako u ruského. Mláďata narozená v zimě mají téměř vždy lepší kresbu než narozená v létě. Právě narozená mláďata jsou celá bílá a teprve později se začínají vybarvovat. Není bez zajímavosti, že vyholíme-li v zimě kalifornskému králíkovi určité místo, naroste na něm černá srst.

Liptovský lisko - název plemene je odvozený od místa vzniku - lokality Liptov a vzhledu králika. Jeho základní barva je divoká a černoželezitá. Na čele má bílou lysinku, oči hnědé. Králik dosahuje hmotnost 4,0 až 5,0 kilogramu. Vyznačuje se dobrou jateční výtěžností. Tělo má zavalité, válcovité, se silnými končetinami, uši 12 až 13 cm dlouhé. Zařazujeme ho mezi králiky s tzv. holandskou strakatostí.

Vídeňský modrý pochází z Rakouska. Vyšlechtil jej Johan Constantin Schultz. Cílem bylo vyšlechtit králíky dávající jak pěknou kožešinu tak dostatek masa. Ke šlechtění použil modrou samici s částečně visícíma ušima, žlutou samici s jedním vysícím a jedním stojícím uchem, které připouštěl s importovaným černým belgickým obrem. Své králíky vystavoval poprvé roku 1895 v Prátru. Jako plemeno - vídeňský modrý obr - byl v Rakousku uznán roku 1897.

Zakrslý beran vznikl na konci 50.  a na počátku 60.let v Nizozemsku. Je uznán v barevných rázech a kresbách všech plemen s normální srstí s výjimkou strakáčů s klasickou kresbou (ČS). Strakáči jsou uznáni jen s plášťovou kresbou, a to v barevných rázech jednobarevných plemen s normální srstí. Tělo je zavalité, krátké bez zřetelného krku. Končetiny jsou středně dlouhé, velmi silné. Postoj na vzpřímených hrudních končetinách. Hlava je výrazně široká v celém profilu, s výrazným čelem, tzv. klabonosá. Oči jsou výrazné a mírně vystouplé. Rozpětí uší je 22 - 28 cm. U kořene vytváří výrazně silné hrboly, tzv.korunky. Po obou stranách hlavy jsou uši podkovovitě zavěšeny. Přiléhají co nejtěsněji k hlavě a jejich otvory jsou k ní obráceny. Jsou bez záhybů, masité, dobře osrstěné a na koncích zaoblené.